Tady

" styčná ústředna. Hlídka v Solně našla na Severonádražní ulici autobus plnej mrtvol."
Gunvald Larsson vrhl pohled na elektrické hodiny na zdi, které ukazovaly jedenáct hodin a osmnáct minut, a řekl:
"Jak může hlídka v Solně najít autobus s mrtvolama ve Stockholmu?"
Gunvald Larsson byl kriminální asistent stockholmské policie a pracoval v oddělení pro vyšetřování násilných činů. Měl tuhou náturu a nepatřil k nejoblíbenějším členům sboru.
Ale byl rychlý a na místo činu přijel první.

První policejní důstojník,

který se dostavil na Severonádražní ulici, byl Gunvald Larsson.
Seděl právě u svého psacího stolu na Kungsholmenu a prokousával se jakýmsi nestravitelným hlášením. Bylo to nudné čtení, pročítal je asi podesáté a přitom přemýšlel, kdy už ti lidé konečně půjdou domů. Pod pojem Żti lidé® v tomto případě zahrnoval mimo jiné vrchního šéfa policie, náčelníkova náměstka a několik intendantů a komisařů, kteří po šťastně uzavřeném zásahu proti demonstrantům pobíhali po chodbách a schodištích. Až tito pánové uznají za vhodné skončit pracovní den a jít domů, půjde i on, a to hodně rychle.
Zazvonil telefon. Zabručel a zvedl sluchátko.

Zastavil

za autobusem. Kristiansson otevřel dveře, mechanicky si narovnal závěsník a řekl jen tak sám pro sebe:
"Tak co to tady máme?"
Stejně jako Kvant měl na sobě holínky a kožený kabát s lesklými knoflíky a na opasku obušek a pouzdro s pistolí. Kvant zůstal sedět v autě a sledoval Kristianssona, jak jde pomalu k předním dveřím autobusu.
Viděl ho, jak se chytá držadla. Pak se líně vyhoupl na stupátko, aby se podíval dovnitř. Najednou sebou škubl, přikrčil se a zároveň sjela jeho pravá ruka k pouzdru s pistolí.
Kvant reagoval rychle.

No, a co má být?

odbyl ho Kvant. "A jak to zacházíte s tím psem? To je týrání zvířat!"
"Sta... stalo se neštěstí! "
"No jo... no jo, my se na to podíváme," řekl otráveně Kvant.
"Jděte kus dál." Rozjel se a křikl přes rameno: "A příště si dejte lepší pozor!"
Kristiansson se zadíval do deště.
"No jo," řekl rezignovaně. "Vyjel na chodník. Je to dvoupatrovej."
"Má zapnutý světla," řekl Kvant. "A přední dveře otevřený. Běž se tam, Kalle, podívat."

Přejeli

tedy městskou hranici a odbočili vlevo na Severonádražní ulici.
Kristiansson si strčil desetikorunu do kapsy a zívl. Pak zamžoural do deště a řekl:
"Tamhle se hlemejždí nějakej dědek."
Kristiansson i Kvant byli oba se Skäne a jejich způsob vyjadřování nebyl vždy zcela bez vady.
"A vede psa," dodal Kristiansson. "Mává na nás."
"Tohle ale není náš okres," namítl Kvant.
Muž se psem, směšně malým psem, kterého vláčel loužemi za sebou, vyběhl do jízdní dráhy rovnou před auto.
"Krucifix," ulevil si Kvant, když dupl na brzdu. Stáhl okno a křikl:
"Co běháte do jízdní dráhy?"
"Tam... tam ten autobus," vyhrkl muž bez dechu a ukázal na konec ulice.

Mezitím přemýšlel, co dál.

"To jsem zvědav, jestli mu nebude trapný jet stejnou cestou zpátky," řekl si v duchu Kristiansson. Nahlas se zeptal:
"Moh bys mi půjčit pětku?"
Kvant přikývl, vytáhl z náprsní kapsy peněženku a dal kolegovi bankovku, aniž se na něho podíval. Dospěl přitom k rychlému rozhodnutí. Když přejedou hranici města a pojedou po Severonádražní ulici pět set metrů směrem na severovýchod, budou na území Stockholmu jenom dvě minuty. Pak odbočí na ulici Evženie, projedou nemocničním areálem a Hagaským parkem a kolem Severního hřbitova dojedou až k policejní budově. Riziko, že by cestou něco zpozorovali, je minimální, a dojedou k cíli zrovna ve chvíli, kdy jim skončí služba.

Vyjeli

pomalu ze čtvrti Huvudsta a bez jediného slova opsali oblouk vedoucí kolem Státní policejní školy, pak kolonií malých domků, dále kolem železničního muzea, Státní bakteriologické laboratoře a slepeckého ústavu a pak pokračovali rozlehlou univerzitní čtvrtí, projeli cikcak mezi budovami kateder, až se ocitli u •právních budov železnice na Tomtebodské třídě.
Byla to mistrně zvolená trasa. Vedla takřka zaručeně naprosto liduprázdnými úseky. Po celou cestu nepotkali jediné auto a všehovšudy uviděli dva živé tvory. Nejdřív kočku a pak ještě jednu kočku.
Když dojeli na konec Tomtebodské třídy, Kvant zastavil s chladičem metr od hranice města Stockholmu a nechal motor běžet.

Proč

" se mám zbytečně nechat pozvracet?" namítl Kristiansson s klidem filozofa.
Kristiansson a Kvant si byli podobni jak vzezřením, tak tělesnou stavbou. Oba byli metr osmdesát pět vysocí, světlovlasí, ramenatí a modroocí. Zato měli naprosto různé povahy a v lecčems i rozdílné názory. Například právě v tom, o čem byla řeč.
Kvant byl neúnavný. V tom, co zpozoroval, byl naprosto nesmlouvavý. Zato byl expert v umění zpozorovat toho co nejmíň.

Žena

na něho okamžik civěla se sevřenými ústy, pak pohodila hlavou a odešla.
Kristiansson nejednal z lásky k bližnímu, ale z lenosti. Kvant to věděl. Když ještě spolu sloužili v Malmö, vídal ho často převádět opilce přes ulici nebo dokonce přes most, jen aby je dostal do sousedního policejního okresu. Kvant seděl u volantu.
Zapnul zapalování a řekl otráveně:
"Siv vždycky říká, že jsem línej, ale to nezná tebe." Siv byla Kvantova žena a poskytovala mu nejmilejší a mnohdy jedinou dostupnou látku k hovoru.

Kdopak

" by vydržel bydlet pohromadě s takovým čunětem!" řekla paní.
"Co chceš dělat?" zeptal se nedůvěřivě Kvant. Kristiansson neodpověděl. Sehnul se a vzal spícímu z ruky klíče. Pak jediným mohutným trhnutím, svědčícím o dlouholeté praxi, zvedl opilce na nohy, kolenem si otevřel dveře do domu a dovedl muže k jeho bytu.
Žena se stáhla stranou a Kvant zůstal stát na schodech před vchodem do domu. Oba sledovali Kristianssonovo počínání s tichým nesouhlasem.
Kristiansson odemkl, rozsvítil a stáhl muži mokrý svrchník.
Opilec udělal krok, padl na postel a řekl: "Děkuju mockrát, slečno."
Pak se otočil na bok a usnul. Kristiansson položil svazek klíčů na proutěnou židli vedle postele, zhasl, zabouchl dveře a vrátil se k autu.
"Dobrou noc, paní," řekl.

Pěkně nadranej

řekl s hlubokým, upřímným odporem. "Zaber, Kalle! "
"Počkej moment," řekl Kristiansson.
"Co?"
"Znáte toho člověka, paní?" zeptal se Kristiansson poměrně zdvořile.
"Jakpak bych ho neznala! "
"Kde bydlí?"
Ukázala na dveře v přízemí asi tři metry od vchodu. "Tamhle," řekla. "Usnul, když se pokoušel odemknout dveře."
"To souhlasí, drží klíče v ruce," poznamenal Kristiansson a podrbal se na hlavě. "Bydlí sám?"

Těsně

před půl jedenáctou přijali hlášení a rozjeli se do Kostelní ulice ve čtvrti Huvudsta, kde byl nalezen člověk ležící v bezvědomí na schodech před vchodem do domu. Za tři minuty byli na místě.
Přímo před vchodem do domu opravdu ležela postava v roztřepených černých kalhotách, sešlapaných botách a odřeném, šedivém, melírovaném svrchníku. V osvětleném průchodu v domě stála starší žena v bačkorách a županu, zřejmě ta, která volala policii.
Gestikulovala za sklem dveří, pak je trochu pootevřela, vystrčila ruku a s rozhořčeným gestem ukázala na ležící postavu.
"Tak copak to tady máme," řekl Kristiansson. Kvant se sehnul a začichal.

Strážníci

Kristiansson a Kvant ze Solny spolu jezdili v policejním autě.
Během své služební dráhy, která nebyla příliš pestrá, sebrali tisíce opilců a spoustu zlodějů a jednou pravděpodobně zachránili šestileté děvčátko ve chvíli, kdy se je chystal přepadnout notorický sexuální vrah. Stalo se to před necelými pěti měsíci a přísně vzato se jim to podařilo čirou náhodou, nicméně to byl jejich veliký zásah, a tak si získali zásluhu, z niž měli v úmyslu těžit co nejdéle.
Jejich jediným zásahem tohoto večera bylo, že vypili každý jedno pivo, což ovšem bylo proti předpisům, a proto se to nepočítá.

křižovatka

Uviděl, jak na křižovatce přibrzdil, rozsvítil blikače a začal odbočovat vlevo. Pak mu zmizel z dohledu. Prudký déšť v tu chvíli ještě víc zesílil, takže přehlušoval všechny ostatní zvuky. Muž zvedl ruku' a rozbil sklo.
Proto nezahlédl, že autobus oblouk nedokončil. Červený patrový autobus se uprostřed zatáčky na okamžik jakoby zastavil. Pak přejel ulici, vyjel na chodník a zabořil se do drátěné ohrady, která odděluje Severonádražní ulici od pustého nákladového nádraží na druhé straně. Tam zůstal stát.
Motor zhasl, ale světlomety i vnitřní osvětlení svítily dál.
Zamžená okna zářila do studené tmy stejně přívětivě jako před chvílí.
A na střechu bubnoval déšť.
Bylo to ve Stockholmu v jedenáct hodin a tři minuty třináctého listopadu 1967.

Déšť

bubnoval na střechu a zpod kol valících se po svahu vystřikovaly s pleskotem kaskády vody.
Tam, kde končila ulice, končil i svah. Tady autobus odbočoval v třicetistupňovém úhlu na Severonádražní ulici a pak už zbývalo jenom tři sta metrů ke konečné stanici.
Jediný člověk, který v tuto chvíli autobus pozoroval, byl muž, který se o sto padesát metrů dál na Norrbacké ulici tiskl k domovní zdi. Byl to zloděj, který se právě chystal rozbít okenní tabuli. Čekal tu na autobus hezkou chvíli, a teď jej sledoval, aby se moh• nerušeně pustit do práce, jakmile projede.

Dnes večer

jezdí na stockholmské lince čtyřicet sedm z Bellmansro na Djurgärden a Karlberg a zpátky. Ted' jede severozápadním směrem a blíží se ke konečné na Severonádražní ulici jenom několik metrů od hranice mezi Stockholmem a Solnou.
Solna je vlastně předměstí Stockholmu, ale představuje samostatnou správní jednotku, i když hranici mezi oběma městy netvoří nic jiného než přerušovaná čára na mapě.
Byl to velký autobus, víc než jedenáct metrů dlouhý a téměř čtyři a půl metru vysoký. Vážil přes patnáct tun. Když projížděl s tlumeným hukotem, se zapnutými světlomety a zamženými okny po liduprázdné Karlberské třídě alejí holých stromů, působil docela teplým a přívětivým dojmem. Odbočil doprava na Norrbackou ulici, a jak sjížděl po dlouhém svahu k Severonádražní ulici, hukot motoru se poněkud ztišil.

Zaslechl,

jak někdo sestupuje po schodech za jeho zády, a uvědomil si, že to bude ten, kterého viděl nastupovat ještě v centru před obchodním domem Ählén na Klarabergsgatanu.
Prší, řekl si v duchu. Nechodím rád v dešti. Nesnáším deštivé počasí. Jsem zvědavý, kdy už dostanu povýšení. Do čeho jsem se to vlastně zaplet, proč radši neležím doma v posteli...
To byla jeho poslední myšlenka.
Byl to červený dvoupatrový autobus s horní částí karosérie krémové barvy a s šedou střechou, typ Leyland Atlantean, vyrobený v Anglii, ale přizpůsobený pro dopravu vpravo, zavedenou přede *9
dvěma měsíci.

Rozepnul si

oba vrchní knoflíky svrchníku, zastrčil si ruku za sako a sáhl si na pažbu pistole. Byla studená a navlhlá.
Při tom dotyku pocítil bezděčné zachvění a pokusil se myslet na něco jiného. Například na hotel Andraitx, kde před necelým půl rokem strávil dovolenou. Na těžké, nehybné vedro a sluncem ozářené nábřeží, na rybářské čluny a nebe, které se modralo nad horským hřebenem na protější straně zálivu a bylo neustále jakoby na dosah ruky.
Napadlo ho, že tam v tuto roční dobu asi taky prší zrovna tak jako tady, a navíc tam nemají ústřední topení. Jenom otevřené krby.
A to už se octl v jiné ulici. Za chvilku bude muset vystoupit a zase chodit v tom dešti.

Řekl si mrzutě :

"Prší." A zadíval se z okna autobusu.
Listopadová tma, déšť, proudy studeného deště. Blíží se zima.
Brzy se objeví sníh.
V tuhle dobu není ve Stockholmu jediný lákavý kout. Zvlášť ne na téhle ulici. Samé holé stromy a stářím poznamenané činžáky. Na co ji tu vůbec stavěli. Nemá žádný smysl. Vůbec nikam nevede.
Široká, pustá ulice bez jediné osvětlené výkladní skříně a s liduprázdnými chodníky. Je tu jako tristní pomník velikášského urbanisty, který něco začal a nedokončil. Nic než vysoké, holé stromy a pouliční svítilny, jejichž ostré bílé světlo se odráží v kalužích a na střechách aut omývaných deštěm.
Než nastoupil, chodil v dešti tak dlouho, že měl promočené vlasy i nohavice, zateklo mu za límec, nohy měl mokré po kolena a mezi lopatkami ho studilo.

Martin Beck

a Kollberg byli policisté. Pracovali v oddělení pro vyšetřování vražd. Neměli zrovna co dělat a s dobrým svědomím odpočívali.
Na ulicích nebylo vidět jediného strážníka. Před stanicí podzemní dráhy stála stará dáma a marně čekala, až se nějaký objeví, zasalutuje a s úsměvem jí převede přes ulici. Uprostřed centra někdo cihlou rozbíjel výkladní skříň naprosto bez obav, že by mohl být vyrušen vytím sirény policejního auta.
Policie měla plné ruce práce jinde.
Týden předtím učinil její vrchní šéf prohlášení pro veřejnost, že policie je nucena zanedbávat své běžné povinnosti, aby mohla ochránit amerického velvyslance před různými akcemi lidí, kteří nemají rádi Lyndona Johnsona a válku ve Vietnamu. Kriminálnímu asistentovi Lennartu Kollbergovi se Lyndon Johnson a válka ve Vietnamu taky nelíbili, ale líbily se mu procházky v dešti.
V jedenáct hodin demonstrace zhruba skončila, ale liják neskončil. Právě v tu chvíli došlo ve Stockholmu k zavraždění osmi lidí a k pokusu o zavraždění devátého.